logo

Pamatuj! 8. 3. 2017

zpět na web Svět na jevišti


Letos jsme se na náměstí v Novém Městě na Moravě připojili k celostátní vzpomínkové akci Pamatuj!. Od 15 hodin byl otevřen k prohlédnutí rodný dům Hany a Jiřího Brady (č.p. 13), kde zazněly úryvky výpovědí osvětimských vězňů. Pak jsme se setkali před domem rodiny Skuteckých (č.p. 4, vedle Horácké galerie), o jejichž historii pověděl Jaromír Černý. Pěvecké sbory Novocantus a Naenia zazpívali písně Hatikva, Šema Jisra’el a Kde domov můj. Tyto písně měli před 73 lety na rtech mnozí z 3 792 vězňů z tzv. Terezínského rodinného tábora v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau, když šli na smrt do plynových komor.

Vážení přátelé, vy, kdo jste sem přišli…

Dovolte mi, abych zde promluvil z pozice občanské, nikoliv profesní, politické nebo organizátorské … Jmenuji se Vojtěch Hrouda a jsem občanem Nového Města na Moravě.

Přesně před 73 lety, tedy osmého března roku 1944, bylo v Osvětimi, v plynových komorách koncentračního tábora Auschwitz – Birkenau, během jediné noci zavražděno 3 792 československých občanů, mužů a žen, převážně židovského původu, včetně 256 dětí.

To, co se stalo 8. března, je strašné samo o sobě. Ještě strašnější však je, že se nejednalo o událost ojedinělou, nýbrž o součást systematického vyhlazování lidí podle etnického klíče, na základě zrůdné ideologie. Nacistický plán na genocidu evropského židovstva, uskutečňovaný během druhé světové války, tzv. konečné řešení židovské otázky, dostal podobu likvidačního průmyslu smrti. Osvětim byla jeho největší a nejefektivnější fabrika.

Věřím, že jsme se sešli i proto, aby toto absolutní zlo, jež vymysleli, organizovali a konali konkrétní lidé, nebylo s prodlužujícím se časovým odstupem relativizováno. Stejně tak se nesmí stát, aby bylo jakkoliv relativizováno utrpení lidí, kteří byli tímto zlem týráni a vražděni. Říkám to s chvěním a s pokorou, a to nejenom proto, že jsem se narodil později a nemohl jsem tedy být přímým svědkem holokaustu. Pokouším se, i za nás všechny, nějak vyjádřit (vlastně nevyjádřitelnou) lítost nad tou hrůzou, úctu k obětem, slabost i sílu bezmoci, naději, že se něco takového nebude opakovat, ale také odhodlání aktivně čelit rasizmu a xenofobii v jakékoliv podobě.

Březinka - Birkenau. Jak to poeticky znějící jméno může mást. Utrpení lidí ve stejnojmenném koncentráku si nedokážu představit. Nikdy bych si nedovolil jejich trýzeň posuzovat nebo komentovat. Přesto si myslím, že jsme v jistém smyslu povinováni být odvážnými dědici jejich odkazu, že jim to nějak dlužíme.

Dovolte mi tedy, abych se krátce zamyslel nad smyslem lidského utrpení jako takového. Vím, že to je tenký led, jsem si vědom rizika zkratky a zjednodušení. Avšak … snad je lepší toto riziko podstupovat, než dopustit, aby odžitá trýzeň člověka či národa zůstala ve vakuu zbytečnosti, marnosti a nesmyslnosti, aby byla zapomenuta.

Nerad přisuzuji lidskému utrpení nějaký účel ... ať jde o utrpení fyzické či duševní, ať se jedná o utrpení zraněného či utrpení člověka, který zranění způsobil a vyčítá si to do konce života. Lidé nezřídka interpretují utrpení jako trest, jako zkoušku, jako výchovnou či vzdělávací lekci ... nepodporuji je v takových interpretacích, zdráhám se dávat nějaký hlubší smysl tomu, že člověka potkalo neštěstí.

Jinak řečeno, nevidím žádný důvod, proč bych si měl přát utrpení pro kohokoliv, včetně sebe. Když už se ale něco neblahého či zlého stane, může se v následujícím čase z utrpení smysl postupně zrodit … a to i se značným odstupem, jak je tomu v případě válečných zločinů. Trpící sami, případně dědicové jejich utrpení, mohou dát prožité bolesti nadějný náboj a program. Uvedu pouze jeden příklad ze současnosti: ukázkou toho, jak lze velkou lidskou bolest proměnit v dlouhou cestu ke smyslu, je stejnojmenný spolek Dlouhá cesta, sdružující rodiče, kterým zemřelo dítě. Veliká bolest pozůstalých rodičů se proměňuje ve smysluplnou pomoc druhým, v lásku, v sílu společenství zraněných.

Projekt PAMATUJ!, který jsme přišli podpořit, zapadá svým záměrem do této logiky – chce být jedním z mnoha hlasů, které se distancují od katastrofálního selhání lidí, lidství a lidskosti, o kterém tu mluvíme. To nelze dlouhodobě dělat bez vědomé péče o naši historickou paměť.

Víme, že krátkodobá historická paměť byla nutným předpokladem pro odsouzení válečných zločinů i konkrétních zločinců po druhé světové válce. Dnes, s delším odstupem, je historická paměť základem toho, že dva geograficky sousedící a kulturně si blízké národy, český a německý, mohou žít ve smíření, spojenectví a přátelství. Historická paměť je však především stále se opakující příležitost odmítat nesnášenlivý nacionalizmus, manipulativní ideologie a totalitní systémy … měla by to být, musí to být přesvědčivá motivace pro jakoukoliv námahu na cestě lidské svobody. Víme, že ani tato cesta nemůže být – z principu – prosta bojů a utrpení.

Chceme proto pietně, in memoriam, vyjádřit, že ani násilná smrt našich krajanů, ani utrpení těch mála, kteří koncentráky přežili, nám nejsou lhostejné, že je cítíme jako varovné i mobilizující memento, že se vynasnažíme jejich tragický odkaz proměňovat ve smysl-nesoucí, smyslu-plnou budoucnost.

Výročí hromadné vraždy československých Židů připomínají (již popáté) po celé České republice pěvecké sbory zpěvem písní, které si podle svědectví zpívaly ženy oné noci v Birkenau, na cestě do plynových komor.

Dva pěvecké sbory z Nového Města – Novocantus a Naenia – zazpívají nyní píseň Hatikva, která se později stala izraelskou národní hymnou, píseň Kde domov můj, která je dnes českou národní hymnou, a židovskou modlitbu Šema Jisrael (Slyš Izraeli), v její zhudebněné podobě.