Pamatuj! 8. 3. 1944

Sešli jsme se 8.3.2020 v 15:00 v Základní umělecké škole Jana Štursy. Připomínku Pamatuj zahájila vernisáž Nenecháme hvězdy zhasnout prací a projektů žáků a studentů místních škol.

Od 16:00 se konala beseda s panem Tomanem Brodem, který přežil Terezín, Osvětim-Birkenau a Gross-Rosen. Jako historik se zabýval československo-sovětskými vztahy, československým odbojem na Západě a holocaustem. Koncem 60. let byl vyhozen ze zaměstnání, vyloučen z KSČ a živil se jako čerpač vody a taxikář. Stal se jedním ze 150 prvních signatářů Charty 77.

V 17:30 jsme se vydali ve společném tichém průvodu okolo domů rodin Brady a Skuteckých na Vratislavovo náměstí, kde zazněly tradiční tři písně (Hatikva, Šema Jisra’el a Kde domov můj) v podání čtyř novoměstských sborů (Naenia, Novocantus, sbor ZUŠ, sbor Gymnázia).

Hudební část happeningu: novoměstské pěvecké sbory Novocantus a Naenia pod vedením sbormistrů Jany Kabrdové a Františka Ostrého
Literární část happeningu: žáci literárně-dramatického oboru ZUŠ Jana Štursy pod vedení Lady Hubáčkové-Pokorné
Proslov: proslov Josefa Dvořáka

Poprvé před šesti lety zveřejnil vokální soubor Geshem, v čele se sbormistrem Markem Šlechtou, výzvu k uspořádání happeningu Pamatuj!. Tehdy ji vyslyšelo více než 50 pěveckých souborů z různých míst ČR. 8. března 2013 tak poprvé ve stejný čas zněly hebrejské a české texty 3 písní (Hatikva, Šema Jisra’el a Kde domov můj), jež měli podle dochovaných svědectví na rtech mnozí z 3792 vězňů tzv. Terezínského rodinného tábora v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau, když šli v noci z 8.3. na 9.3. 1944 na smrt do plynových komor. Následně bylo 10. až 12. července téhož roku v průběhu dvou nocí stejným způsobem zavražděno 6500 mužů, žen a dětí. Celkový počet obětí této hromadné vraždy tzv. Terezínského rodinného tábora přesáhl množství 10000 lidí. Došlo tak k největší masové vraždě československých občanů: nevinných mužů, žen a dětí, kteří se provinili tím, že se narodili jako Židé.

V následujících letech se vždy 8. března konal happening PAMATUJ! na desítkách míst po celé ČR: na náměstích, školách, v kavárnách a kostelích a počet pěveckých souborů zapojených do této akce se více než zdvojnásobil. Loni poprvé se do této vzpomínkové akce zapojilo i Nové Město na Moravě – konkrétně Mužský pěvecký sbor Novocantus pod vedením Františka Ostrého a ženský pěvecký sbor Naenia pod vedením Jany Kabrdové. 8.3. 2017 jsme se sešli v průjezdu rodného domu Hany a Jiřího Brady, kde zazněla koláž z výpovědí osvětimských vězňů. Následně jsme se přesunuli před dům rodiny Skuteckých v horní části náměstí, abychom společně vyslechli krátká zamyšlení na téma holokaust a vzpomínky na židovské obyvatele našeho města. Na závěr celé akce jsme zazpívali v hebrejštině dvě stěžejní písně Izraele: Hatikva (Naděje – dříve zlidovělá píseň, dnes státní hymna Izraele) a Šema Jisra’el (Slyš Izraeli – významná část každodenní modlitby). Novocantus dále zazpíval českou hymnu Kde domov můj a Naenia madrigal Barechu židovského autora.

Dovolte, abychom Vás i tento rok pozvali k účasti na této vzpomínkové akci. Zamysleme se společně při této vzpomínce nad našimi současnými životními prioritami v kontextu událostí největšího masového zabíjení v koncentračních táborech, mezi kterými má Osvětim-Březinka mrazivé prvenství. Zájmem občanské společnosti by mělo být připomínat tyto události všem generacím a vyjádřením zármutku nad zbytečnou ztrátou životů občanů naší země projevit v duchu altruismu, humanismu, důvěry a empatie víru, že se naše mlčení už nikdy nestane osudným jako v minulosti!

Víme, že ani nejkrásnější zpěv nevrátí život ani jedinému dítěti, ani jediné ženě nebo muži z těch, kdo byli zavražděni 8. března 1944 v plynových komorách koncentračního tábora Osvětim. Přesto jsme si jisti, že má smysl důstojně vzpomenout na jejich utrpení. I když máte už v plánu něco jiného (vždyť ti lidé také měli v plánu něco jiného), připojte se, prosím, k této akci.

Vážení přátelé, vy, kdo jste sem přišli…

Dovolte mi, abych zde promluvil z pozice občanské, nikoliv profesní, politické nebo organizátorské … Jmenuji se Vojtěch Hrouda a jsem občanem Nového Města na Moravě.

Přesně před 73 lety, tedy osmého března roku 1944, bylo v Osvětimi, v plynových komorách koncentračního tábora Auschwitz – Birkenau, během jediné noci zavražděno 3 792 československých občanů, mužů a žen, převážně židovského původu, včetně 256 dětí.

To, co se stalo 8. března, je strašné samo o sobě. Ještě strašnější však je, že se nejednalo o událost ojedinělou, nýbrž o součást systematického vyhlazování lidí podle etnického klíče, na základě zrůdné ideologie. Nacistický plán na genocidu evropského židovstva, uskutečňovaný během druhé světové války, tzv. konečné řešení židovské otázky, dostal podobu likvidačního průmyslu smrti. Osvětim byla jeho největší a nejefektivnější fabrika.

Věřím, že jsme se sešli i proto, aby toto absolutní zlo, jež vymysleli, organizovali a konali konkrétní lidé, nebylo s prodlužujícím se časovým odstupem relativizováno. Stejně tak se nesmí stát, aby bylo jakkoliv relativizováno utrpení lidí, kteří byli tímto zlem týráni a vražděni. Říkám to s chvěním a s pokorou, a to nejenom proto, že jsem se narodil později a nemohl jsem tedy být přímým svědkem holokaustu. Pokouším se, i za nás všechny, nějak vyjádřit (vlastně nevyjádřitelnou) lítost nad tou hrůzou, úctu k obětem, slabost i sílu bezmoci, naději, že se něco takového nebude opakovat, ale také odhodlání aktivně čelit rasizmu a xenofobii v jakékoliv podobě.

Březinka - Birkenau. Jak to poeticky znějící jméno může mást. Utrpení lidí ve stejnojmenném koncentráku si nedokážu představit. Nikdy bych si nedovolil jejich trýzeň posuzovat nebo komentovat. Přesto si myslím, že jsme v jistém smyslu povinováni být odvážnými dědici jejich odkazu, že jim to nějak dlužíme.

Dovolte mi tedy, abych se krátce zamyslel nad smyslem lidského utrpení jako takového. Vím, že to je tenký led, jsem si vědom rizika zkratky a zjednodušení. Avšak … snad je lepší toto riziko podstupovat, než dopustit, aby odžitá trýzeň člověka či národa zůstala ve vakuu zbytečnosti, marnosti a nesmyslnosti, aby byla zapomenuta.

Nerad přisuzuji lidskému utrpení nějaký účel ... ať jde o utrpení fyzické či duševní, ať se jedná o utrpení zraněného či utrpení člověka, který zranění způsobil a vyčítá si to do konce života. Lidé nezřídka interpretují utrpení jako trest, jako zkoušku, jako výchovnou či vzdělávací lekci ... nepodporuji je v takových interpretacích, zdráhám se dávat nějaký hlubší smysl tomu, že člověka potkalo neštěstí.

Jinak řečeno, nevidím žádný důvod, proč bych si měl přát utrpení pro kohokoliv, včetně sebe. Když už se ale něco neblahého či zlého stane, může se v následujícím čase z utrpení smysl postupně zrodit … a to i se značným odstupem, jak je tomu v případě válečných zločinů. Trpící sami, případně dědicové jejich utrpení, mohou dát prožité bolesti nadějný náboj a program. Uvedu pouze jeden příklad ze současnosti: ukázkou toho, jak lze velkou lidskou bolest proměnit v dlouhou cestu ke smyslu, je stejnojmenný spolek Dlouhá cesta, sdružující rodiče, kterým zemřelo dítě. Veliká bolest pozůstalých rodičů se proměňuje ve smysluplnou pomoc druhým, v lásku, v sílu společenství zraněných.

Projekt PAMATUJ!, který jsme přišli podpořit, zapadá svým záměrem do této logiky – chce být jedním z mnoha hlasů, které se distancují od katastrofálního selhání lidí, lidství a lidskosti, o kterém tu mluvíme. To nelze dlouhodobě dělat bez vědomé péče o naši historickou paměť.

Víme, že krátkodobá historická paměť byla nutným předpokladem pro odsouzení válečných zločinů i konkrétních zločinců po druhé světové válce. Dnes, s delším odstupem, je historická paměť základem toho, že dva geograficky sousedící a kulturně si blízké národy, český a německý, mohou žít ve smíření, spojenectví a přátelství. Historická paměť je však především stále se opakující příležitost odmítat nesnášenlivý nacionalizmus, manipulativní ideologie a totalitní systémy … měla by to být, musí to být přesvědčivá motivace pro jakoukoliv námahu na cestě lidské svobody. Víme, že ani tato cesta nemůže být – z principu – prosta bojů a utrpení.

Chceme proto pietně, in memoriam, vyjádřit, že ani násilná smrt našich krajanů, ani utrpení těch mála, kteří koncentráky přežili, nám nejsou lhostejné, že je cítíme jako varovné i mobilizující memento, že se vynasnažíme jejich tragický odkaz proměňovat ve smysl-nesoucí, smyslu-plnou budoucnost.

Výročí hromadné vraždy československých Židů připomínají (již popáté) po celé České republice pěvecké sbory zpěvem písní, které si podle svědectví zpívaly ženy oné noci v Birkenau, na cestě do plynových komor.

Dva pěvecké sbory z Nového Města – Novocantus a Naenia – zazpívají nyní píseň Hatikva, která se později stala izraelskou národní hymnou, píseň Kde domov můj, která je dnes českou národní hymnou, a židovskou modlitbu Šema Jisrael (Slyš Izraeli), v její zhudebněné podobě.